Zápisky


Odvaha, 12. 2. 2010

Poslední dobou mě mé myšlenky, které se vynořily z černé hloubky mého podvědomí, začínají dosti obtěžovat. Předběžné zprávy týkající se Moniččiny nedávné hospitalizace nejsou nikterak příznivé a mají větší dopad, než bych si bývala kdy připustila.

To, že příčina jejího stavu není zcela známa a lékaři hledí na naši dcerku jako na případ dosud bezprecedentní, jsem už nějak v sobě zpracovala a s manželem si říkáme, že „když už něco, tak ať´to stojí za to…“ (samozřejmě ironicky řečeno). Avšak sdělení, že se může částečně jednat o metabolickou genetickou poruchu, která má kořeny ve mně i manželovi a s tím tedy souvisí eventuální další těhotenství, mi vzalo slova z úst. Jednoduše řečeno nám není doporučeno mít další dítě…riziko je moc velké… Pro mne jako matku a ženu je tato informace velmi bolestivá. Člověk přijme takové hrozné zprávy až dodatečně – zprvu mne to nějak nedošlo…čekala jsem, až mi přinesou dcerku ze sálu a já jí budu muset držet 6 hodin nehybnou kvůli lumbální punkci, takže ty slova šla trochu mimo mě. Dokonce jsem začala o tom vést úvahy s panem doktorem…

To až teď mě ten bumerang dohnal – praštil mě přímo do obličeje a já na sebe v zrcadle hleděla, jako na cizí ženu. Ještě nevím, jak se s tím poprat, ale s jistotou mohu říct, že se tím nenechám úplně vyčerpat. Nesmím, nemohu a snad ani nechci. Jsem matkou krásné holčičky a ženou bezvadného muže, a proto si nemohu dovolit, aby mě ten bumerang ubil…Reakce okolí byly různé – nakonec co se na to dá říct? Sešly se však v jednom – „jste úžasní, jak vše zvládáte…máte můj obdiv…jste tak silní a odvážní…“. Toto si snad vyslechne každý rodič nemocného dítěte a je z těch hlášek v rozpacích. Nějak zvláštně mi to v uších zní a ten popis mi na mě nesedí – nejsem úžasná, nejsem silná, nejsem obdivuhodná – jsem jen žena, která se snaží nějak s tou situací poprat a dát to nejlepší ze sebe pro tvorečka, který tu péči tak silně potřebuje.

Nicméně u té odvahy se chci pozastavit. Spisovatel Paulo Coelho napsal ve svém románu moc pěknou větu (kontext neznám, konkrétní knihu jsem ještě nečetla, ale ta myšlenka se hodí do mého rozjímání): „Odvaha neznamená být zbaven strachu – nýbrž schopnost nenechat se jím podlomit.“. Mám strach a s odvahou to přiznávám, ale jsem odhodlaná s ním bojovat. Přece nemůže být vše tak snadné…vždyť bychom tak zpohodlněli…


Odvaha je mít… beze strachu, že o to můžeme přijít.

Odvaha je žít tady a teď… bez hledění zpět či dívat se daleko vpřed.

Odvaha je být… bez otázky, co vše můžeme ztratit.

Odvaha je dát… a nečekat, že můžeme i brát.

Odvaha je síla… která větší je než víra.


Odvaha je radost i starost… a nikdy nemít toho dost.

Odvaha je láska… co bolí a laská.

Odvaha je umění… které každý neumí.

Odvaha je vzít si kousek… a nechtít víc, než malý doušek.

Odvaha je bojovat… s cílem víc a víc milovat.


Odvaha je poznatek… že žít je výhra i zmatek.

Odvaha je úspěch mít… a nečekat zlaté sošky, medaile či vítězný štít.

Odvaha je odhalit se… bez ostychu, strachu a upřímně usmívat se.

Odvaha je stále snít… a nikdy naději neztratit.

Odvaha je smích i pláč… odvaho, odvaho – neopouštěj nás!



Náhoda, 26. 1. 2010

Při myšlence na slovo „život“ mne napadá první sloka známé písně, že „Život je jen náhoda“…Opravdu tomu tak je? Co je vlastně náhoda? Něco, co se stane jen tak, neplánovaně, bez jakéhokoli úsilí, vlivu…náhodně.

Narození chtěného a vytouženého dítěte přece není „jen tak“ – je to plánovaná souhra dvou jedinců, kteří v tom krásném spojení dají život další osůbce. Náhoda taková není, ne takto promyšlená - ta vás překvapí, zaskočí, zahřeje nebo změní dosavadní život úplně od základů.

K tomu se dá přirovnat narození nemocného dítěte… Trvalo mi dlouho to přijmout a nevím, zda jsem s tím dodnes smířená. Beru to jako fakt – nevysvětlitelný, nespravedlivý fakt, který je snad pro každého rodiče noční můrou. V našem případě to ale je skutečnost a navzdory této náhodě, se nám život obrátil k lepšímu. Slova paní Kateřiny Kornové z pořadu 13. Komnata mě zahřála na duši: postižené dítě nás dělá lepšími. Ano, zřejmě ano. Žiji s tím a nezměním to, ale může mne to učinit lepším – vnímavějším, vynalézavějším, hravějším, otevřenějším, tolerantnějším, citlivějším…jiným člověkem.

Jsem vděčná, že mým úkolem je starat se o tvorečka, který potřebuje té lásky, péče, něhy a starosti mnohem, mnohem více. Osud mi umožnil nahlédnout do světa, který je tolik nedostupný pro většinu z nás. Je to jako vstoupit do velikého neznáma, do nejistoty, která se někdy může stát nekonečná. Cesty tam nejsou krásně vydlážděné, ale hodně hrbolaté se spoustou překážek, nástrah, překvapení a různých náhod. Přesto všechno je to však místo působící jako očistec. Ten, kdo z něj vyjde, je jiným a hlavně bohatším člověkem.

Mohu troufale říct, že i já cítím se být bohatší. Se svým dítětem se rovněž stávám dítětem a díky tomu se raduji z maličkostí, věřím v zázraky, žiji přítomností a snažím se, snažím, již tolik se nebát…Být dítětem je přece o tolik lepší, nemyslíte?


Bloudím, bloudím, hledám, hledám.

Kudy vede cesta ven?

Kde odpověď najít mám,

kdy štěstí usměje se?


Co to říkáš, proč tak silná slova?

To, co v náruči Ti odpočívá,

je tajemství tak krásné, nevinné.

Kdo? Co?... Tvé dítě přece…


Já však ptám se stále dokola,

kde se chyba stala?

Čím jsem se provinila?

Čí vina to jen byla?


Už neptej se tak, matko moje,

nechtěj všechno neznámé znát.

Stránku obrať, to špatné smaž.

Hled´do budoucna a věř, že bude snáz.


Máš poklad, který křehký je,

Tvou lásku, péči a radost potřebuje.

Žít a bojovat pro něj je velký dar,

zlé myšlenky, smutek a žal – odežeň ten rozmar!